181–240 z 22061 Autoři
Michael Connelly (76)
Michael Connelly je americký spisovatel. Píše především detektivní romány. Michael Connelly se proslavil především jako duchovní otec oblíbeného hrdiny, losangeleského policisty Harryho Bosche, a také právního zástupce Mickeyho Hallera. Jeho knihy byly přeloženy nejméně do 39 světových jazyků a vynesly mu mnoho ocenění. Žije na Floridě. Michael Connelly se narodil ve Filadelfii v Pensylvánii jako druhé nejstarší dítě stavitele W. Michaela Connellyho a Mary Connellyové. Podle Connellyho byl jeho otec frustrovaný umělec, který podporoval a povzbuzoval své děti v tom, aby byly v životě úspěšné. W. Michael Connelly se nebál riskovat a při honbě za kariérou se mu dařilo přeměnit prohru v úspěch. Connellyho matka byla fanouškem detektivních knih a svého syna přivedla do světa napínavých románů. Ve dvanácti letech se Connelly se svou rodinou přestěhoval z Filadelfie do Fort Lauderdale na Floridě a začal navštěvovat střední školu St. Thomas Aquinas High School. Connellyho zájem ve zločinnosti a tajemnu se vystupňoval poté, co po cestě z hotelu, kde pracoval jako pomocná síla v kuchyni, zahlédl muže jak hází nějaký předmět do živého plotu. Connelly byl zvědavý a rozhodl se plot prozkoumat. Zjistil, že zahozeným předmětem byla zbraň zabalená do dřevorubecké košile. Zbraň poté vrátil zpátky a sledoval podezřelého muže až do místního baru. Pak šel domů a vše pověděl svému otci. Později toho večera zavedl policisty do baru, ale ten muž už tam nebyl. Tato událost Connellymu ukázala svět policejních důstojníků a jejich životů. Ohromil jej při tom způsob, jakým pracují a vystupují. Connelly zamýšlel následovat otcovu kariéru ve stavebnictví a začal studovat obor stavebnictví a obchod na University of Florida v Gainesvillu. Jeho známky však nebyly takové, jak si představoval. Jednou šel do kina na film Roberta Altmana Dlouhé loučení, a byl okouzlen tím, co viděl. Film natočený podle stejnojmenné knihy Raym...
Více od autora
Jude Deveraux (88)
Jude Deveraux, vlastním jménem Jude Gilliam White, se narodila 20. září 1947 ve Fairdale, Kentucky, USA a má čtyři mladší bratry. Vystudovala obor umění na Murray State University. S psaním knih začala v roce 1976 pod pseudonymem Jude Deveraux a její první kniha byla publikována o rok později. Osobní život Jude by mohl dát námět na nejednu knihu - poprvé se vdala v roce 1967, ale manželství vydrželo jen čtyři roky. Po nějakém čase se vdala znovu a narodil se jí syn. Ani toto manželství nevydrželo a skončilo rovněž rozvodem a ještě k tomu její syn v pouhých osmi letech zemřel při motocyklové nehodě:- zas tak uchvatná není. Každopádně největší slávu Jude přinesla její sametová série Montgomeryovic bratrů.
Více od autora
Kamil Bednář (134)
Kamil Bednář byl český básník a překladatel. Studia práv a filozofie na Karlově univerzitě nedokončil. Po uzavření vysokých škol okupační správou působil jako redaktor v nakladatelství Melantrich. Odtud přešel do nakladatelství V. Petra a několik let po válce roku 1949 k Československému spisovateli. Od roku 1959 se věnoval pouze psaní. Používal také pseudonymy, např. Prokop Kouba. Patřil k vůdčím osobnostem básnické generace, která umělecky dorůstala v období krátce před německou okupací Československa. Ta se orientovala k nadčasovým hodnotám konkrétního, „nahého“ člověka , což Bednář vyjádřil v programovém eseji Slovo k mladým , kolem něhož se soustředily názory celé literární generace. Jeho starší syn Jiří Bednář se stal divadelníkem. Mladší syn Ivan Bednář se stal divadelním režisérem a publicistou. Druhá manželka Kamila Bednáře byla Emilie Bednářová , roz. Jiřincová, spisovatelka a překladatelka . Sňatek uzavřeli v roce 1960. Od roku 1966 do roku 1972 žili v letní sezoně na chatě v Mělníku obklopeni velkou zahradou. Zde také vznikaly fejetony o zahradě a přírodě, které vycházely periodicky v novinách Lidová demokracie. Pod titulem "Zahrada přítelkyně" vyšla po smrti autora jejich knižní sbírka s ilustracemi Ludmily Jiřincové. Kamil Bednář zemřel 23. května 1972 v Mělníku, je pohřben na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Bednářovým debutem byla sbírka spirituální, programově antiavantgardní lyriky Kámen v dlažbě , vydaná v Halasově edici První knížky a Halasovou poetikou též značně ovlivněná. Následovaly pak sbírky Milenka modř a Kamenný pláč . Též v básnických knihách uveřejněných za okupace Bednář vychází z prožitku úzkostné doby a blízkosti smrti. Zároveň se sbližuje ...
Více od autora
Marie Kubátová (76)
Marie Kubátová, rozená Kutinová , byla česká spisovatelka, dramatička, farmaceutka a představitelka krkonošské regionální literatury. Vymyslela Krkonošské pohádky. Marie Kubátová vystudovala gymnázium v Londýnské ulici v Praze a později dívčí reálné gymnázium ve Vodičkově ulici taktéž v Praze. V roce 1941 úspěšně složila maturitní zkoušku. Podařilo se jí složit zkoušky na učitelský ústav, kam ale nenastoupila. Po skončení války vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Po promoci v roce 1946 pokračovala ve studiu přírodních věd dálkově. Studia dokončila v roce 1949. V roce 1977 získala titul RNDr. na Farmaceutické fakultě v Hradci Králové. Marie Kubátová se jako Marie Kutinová narodila 8. srpna roku 1922 v Praze na Pankráci. Zde strávila své dětství a rané mládí. Prostředí pražského předměstí, kde se, mimo jiné, denně setkávala s trestanci z místní věznice, v ní probudilo hluboké sociální cítění. Její otec, Ing. Jan Kutina , v roce 1918 založil malé nakladatelství Besední pořady. Specializoval se na tituly, podporující potřeby venkovských tělovýchovných spolků a škol, a také na folklórní materiál. Nakladatelství se věnoval s vlasteneckým zápalem a obětoval mu i zdraví. Matkou Marie Kubátové byla spisovatelka a národopisná sběratelka PhMr. Amálie Kutinová , která také sepsala několik děl, z nichž nejznámější jsou autobiografické knihy o ní a její sestře v sérii knih o Gabře a Málince. Oba rodiče měli na Marii Kubátovou nebývalý vliv a byli pro ni vzorem. Pravdou ovšem je, že se rodina často potýkala s existenčními problémy, a to především v období protektorátu Čechy a Morava, kdy bylo jejich nakladatelství zavřeno. Rodina se během prvního roku 2. světové války přestěhovala do Křince u Nymburka. Tady si matka, vystudovaná magistra farmacie, otevřela lékárnu. Dospívající Marie sem nastoupila jako praktikantka. Malé polabské město s...
Více od autora
Gustave Flaubert (72)
Gustave Flaubert byl francouzský spisovatel. Je považován za jednoho z největších a nejvlivnějších prozaiků 19. století a vrcholného představitele literárního realismu. Proslavil se především svým prvním románem Paní Bovaryová a perfekcionistickým stylem. Narodil se v Rouenu do lékařské rodiny. Od roku 1841 studoval práva v Paříži, kde navázal literární známost s Victorem Hugem. Pro nervové záchvaty, epilepsie, se na otcovo přání v roce 1844 vzdává dalších studií. Protože byl finančně zabezpečen, mohl si dovolit pracovat na venkově a každé dílo několikrát přepracovávat. Obdiv a přátelství choval k I. S. Turgeněvovi a k synovci svého předčasně zemřelého přítele Guy de Maupassantovi, kterého svými radami i pomocí prakticky uváděl do literatury. Odmítal manželství jako projev měšťáctví, stejně jako každodenní problémy. Žil samotářsky. Měl celoživotní platonickou lásku , byla starší o 11 let. Přesto, že se stýkal s naturalisty, sám byl původem romantik, ovšem takový, který přišel o iluze, obrátil se k realismu možného a zároveň toužil po objektivním vědeckém pohledu v tvorbě. Byl schopen filozofické a psychologické analýzy – vynikal v ní. Hodně cestoval – navštívil Itálii, Řecko,Tunis a Blízký východ – Cařihrad, Sýrie, Palestina, horní Egypt. Byl soudně stíhán za román Paní Bovaryová . Na základě vytržených úryvků „lascivních líčení“ milostných dobrodružství hlavní hrdinky byl stíhán pro urážku veřejné mravnosti a manželské instituce. Při soudním líčení v r. 1857 byl zproštěn všech obvinění. Katolická církev však dekretem ze dne 20. června 1864 zařadila Flaubertovy romány Paní Bovaryová a Salambo na Index zakázaných knih. Je pochován na hřbitově ve svém rodném městě....
Více od autora
Alberto Moravia (39)
Alberto Moravia , vlastním jménem Alberto Píncherle, , byl italský spisovatel, novinář a literární kritik. Představitel italského neorealismu. Narodil se v Římě, roku 1916 se u něho projevila kostní tuberkulóza a poté se několik let léčil v několika sanatoriích v Alpách, proto vzdělání získal především od soukromých učitelů. Ve třicátých letech poměrně úspěšně bojoval s tehdejší fašistickou cenzurou. Jelikož pocházel z židovské rodiny, během druhé světové války téměř nemohl publikovat, byl na něj dokonce vydán zatykač, o kterém se včas dozvěděl, a tak se skrýval mezi dělníky. Jeho poválečná literatura a názory vedly ke sporům s církví. Katolická církev zařadila v roce 1952 jeho spisy na Index zakázaných knih. Od roku 1958 do roku 1970 poměrně hodně cestoval, navštívil Anglii, Francii, USA, Mexiko, Čínu, ve třicátých letech navštívil i SSSR. Přes své ne zcela běžné názory se stal v letech 1959–1962 předsedou Mezinárodního PEN klubu. Moravia se ve svých dílech zabýval úpadkem rodiny, motivy odcizení a krachem lidských vztahů. Jeho nejtypičtějším tématem je nuda a její vliv na člověka. Později se zabýval také antifašistickou tematikou. Postupem času se Moravia dostával stále více k sexuální tematice, na jeho díle je patrné ovlivnění neorealismem a surrealismem a S. Freudem, tento trend se projevoval už v předválečných dílech, ale plně toto téma rozvinul až na sklonku svého života. V těchto dílech se pro něho sex stal základním momentem lidského života, díla jsou proto eroticky velmi otevřená. Mnoho z jeho románů a povídek bylo zfilmováno.
Více od autora
Jaromír John (81)
Jaromír John, vlastním jménem Bohumil Markalous byl český spisovatel, novinář, středoškolský a vysokoškolský učitel, výtvarný estetik, výchovný pracovník a výtvarný kritik. Bohumil Markalous se narodil v Klatovech, gymnázium absolvoval v Chrudimi , kde byl jeho otec Václav Markalous profesorem . Chtěl se stát středoškolským učitelem a přihlásil se na pražskou Univerzitu, kde studoval pedagogiku, psychologii a především přírodní vědy. Navštěvoval také přednášky z filosofie, estetiky, dějin umění, lékařství a dalších oborů. Po úspěšném ukončení absolvoval dva semestry na Univerzitě v Innsbrucku . Pražské studium ukončil v roce 1905, v tomtéž roce se oženil s Giselou Hrbenskou, která pocházela z Kolína z židovské lékařské rodiny, a stal se suplujícím učitelem na obchodní škole v Praze. O rok později se manželům narodil syn Evžen , fotograf a psychiatr, ve dvacátých letech brněnský Devítisilák . Státní zkoušky z přírodopisu složil Markalous v roce 1907 a začal učit na obchodní škole a gymnáziu v Kolíně. Markalous se otázkou estetické výchovy začíná zabývat v roce 1909–1910, kdy se stal na kratší dobu učitelem na dívčím reálném gymnáziu v Hradci Králové. V roce 1909 vydává první článek „Estetická výchova na školách obchodních“, následně v roce 1911 stať „O dětských hrách a hračkách“. V únoru 1915 narukoval do první světové války na balkánskou frontu. Roku 1916 dostal v Albánii úplavici a dočasně ochrnul na dolní končetiny. Roku 1917 obhájil na FF UKF v Praze rigorózní práci: Timologie a kritika filosofie normativní se zvláštním zřetelem k estetice. Roku 1919 se stal redaktorem Lidových novin. Podnikl řadu cest do Rakouska a Německa . Roku 1922 byl na ročním pobytu v Paříži a navštěvoval přednášky Viktora Basche a Charlese Lalo. Roku 1924 byl jmenován důstojníkem Académie des beaux-arts v Paříži. V let...
Více od autora
Il'ja Grigor'jevič Èrenburg (75)
V roce 1908 byl z politických důvodů uvězněn, poté uprchl a v letech 1908–1917 žil v Paříži, kde se seznámil s V. I. Leninem. Během Občanské války ve Španělsku působil jako dopisovatel sovětského tisku. Zemřel na rakovinu prostaty a močového měchýře. Počátky jeho tvorby byly ovlivněny expresionismem. Pozdější tvorbu ovlivnil symbolismus. Znal i západní, především francouzské literární prostředí. V jeho díle je patrný odpor k buržoazii, ale do socialistické tvorby se také zrovna nehrnul. Ve svých knihách líčí většinou konflikty lidského soukromí s revolucí. Je znám také díky svým aktivitám za druhé světové války. Na východní frontě působil jako novinář píšící články, jež podněcovaly nenávist ke všem Němcům bez rozdílu. Jeho textům v novinách Pravda nebo Krasnaja zvezda se říkalo "kaťuše", což byl známý sovětský ničivý raketomet. Mnoho historiků se domnívá, že krutosti, jichž se dopouštěla Rudá armáda při dobývání Německa, byly inspirovány právě těmito texty.
Více od autora
Arnost Lustig (86)
Arnošt Lustig byl český židovský spisovatel a publicista světového významu, autor celé řady děl s tématem holokaustu. Pocházel z rodiny malého obchodníka. Narodil se v Praze-Libni, kde s rodiči a sestrou Hanou bydlel na Královské třídě čp. 428 a po čase na Královské čp. 137. Zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen , poté se vyučil krejčím. 13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti a ukrýval se až do konce války v Praze. Holokaust přežila jen jeho maminka a sestra, po příjezdu do Osvětimi v roce 1944 šel tatínek rovnou do plynu, protože měl brýle, a protože mu bylo 52 let. Jeho díla se už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války. Po válce se oženil s Věrou Weislitzovou , která je autorkou básnické sbírky Dcera Olgy a Lea a knihy povídek Pes z Klagenfurtu. Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal také přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, kde se velmi spřátelil a stal žákem F. R. Krause. Poté byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl i scenáristou Čs. filmu : napsal mj. scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání. Byl členem Komunistické strany Československa. V srpnu 1968 trávil Arnošt Lustig se svou rodinou a dalšími novináři a umělci dovolenou v Itálii. Zde se ráno 22. srpna dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Do Prahy se už se ženou a dětmi nevrátili. Nejdříve odjeli do Jugoslávie, kde působil v záhřebsk...
Více od autora
Emil Vachek (92)
Emil Vachek – 1. května 1964, Praha) byl český prozaik, dramatik a novinář, společně s Eduardem Fikerem zakladatel české detektivky, tvůrce prvního ryze českého detektiva Klubíčka. Narodil se roku 2. února 1889 v Pražském Předměstí u Hradce Králové v rodině sklepníka a pozdějšího správce konírny zájezdního hostince Karla Vachka a jeho manželky Anny, rozené Krajákové. Byl nejmladší ze čtyř dětí, otec zemřel, když bylo Emilu Vachkovi pět let. Základní školu vychodil v Hradci Králové a Hořicích, od roku 1900 studoval na reálce v Hradci Králové. V té době se seznámil s Karlem Čapkem, který studoval na královéhradeckém gymnáziu. Spolu s Čapkem, Rudolfem Medkem, Jiřím Červeným a dalšími studenty byl Vachek členem studentského spolku Mansarda. Z reálky musel odejít pro problémy s článkem ve studentském časopise Revue nejmladších a nastoupil na obchodní akademii . V roce 1906 se matka se třemi dětmi přestěhovala do Prahy. Karel Vachek začal studovat na soukromé obchodní škole, studia ale nedokončil a stal se profesionálním novinářem. V roce 1911 se Emil Vachek stal redaktorem Práva lidu, kde pracoval do roku 1929 a jeho příspěvky se objevily téměř ve všech rubrikách . Byl též v období 1916–1921 redaktorem satirického časopisu Kopřivy . V Plzni poté redigoval v letech 1924–1928 revue Pramen a Nové svobody . Přispíval i do dalších levicových tiskovin. V roce 1935 se spolupodílel na založení nakladatelství Evropský literární klub a byl jeho místopředsedou., přispíval do Volné myšlenky, Práce, Zvonu, Tvorby, Panorámy, Literárních novin, v letech 1924–1927 vydával a redigoval plzeňský Pramen a v letech 1927–1929 Novou svobodu. Své články publikoval pod pseudonymy Emil C...
Více od autora
Miloslav Šimek (57)
Miloslav Šimek byl český komik, herec a spisovatel, známý svým přínosem českému humoru a zábavě. Narodil se 7. března 1940 v Praze a svou prací v divadle, rozhlase a televizi se stal významnou osobností české kultury. Šimek je známý především díky spolupráci s Jiřím Grossmannem, s nímž vytvořil populární komediální dvojici, která zanechala trvalou stopu v české komedii. Jejich vystoupení často kombinovala humor s hudebními prvky, což mělo u diváků velký ohlas.
Více od autora
Felix Háj (66)
F. Háj, nebo též Felix Háj, byl literární pseudonym spisovatelky Marie Wagnerové, roz. Černé , píšící zejména idylické romány a románové cykly pro mládež, z nichž nejznámější jsou Školák Kája Mařík a Řídících Márinka. Narodila se jako druhá dcera ředitele mníšecké obecné školy Augustina Černého a jeho manželky Filipíny, rozené Horákové . Základní a měšťanskou školu vychodila v Mníšku, vystudovala učitelský ústav v Českých Budějovicích. Současně studovala hudbu a zpěv. Po maturitě se vrátila do Mníšku, kde se v 7. listopadu 1906 provdala za místního učitele Viléma Wagnera a působila jako varhanice a učitelka hudby. Dne 1. srpna 1907 se jí narodil syn Vilém . Marie Wagnerová žila se svým manželem na pražském Zlíchově, odkud se v roce 1914 i se synem vrátila do Mníšku. V roce 1920 bylo manželství rozvedeno od stolu i lože a v roce 1922 rozloučeno. Otec Augustin Černý musel po odchodu do penze roku 1924 opustit služební byt. Marie Wagnerová proto přijala místo farní hospodyně na faře v Mníšku a získala tak bydlení pro sebe, otce i pro syna Vildu. Tehdy také začala publikovat své první literární práce. Po smrti faráře Františka Rause , který ji v jejím literárním úsilí podporoval a pomáhal jí, se odstěhovala do jiného domu v Mníšku. Vedla místní ženský pěvecký sbor, pořádala besídky a hudební akademie. Přestože byla horlivě věřící katoličkou, byla i dlouholetou funkcionářkou Sokola. V roce 1927 se stala členkou spolku vyhraněně katolických spisovatelů Družina literární a umělecká. Zemřela ve 47 letech na rakovinu. Pochována je na hřbitově v Mníšku pod Brdy. Hlavní dílo autorky představuje sedmidílný cyklus o Kájovi Maříkovi , kterým proslavila své rodné městečko a pětidílný cyklus o řídících Márince....
Více od autora
Olympic (44)
Olympic je známá česká rocková skupina, kterou založil v roce 1963 v Praze Petr Janda, který je dodnes jejím kytaristou a frontmanem. Skupina je pozoruhodná tím, že jako jedna z prvních založila žánr rockové hudby v bývalém Československu. Během své bohaté kariéry vydala skupina Olympic řadu alb a je oslavována za svůj přínos české hudbě. V průběhu let zažili různé změny v sestavě, ale na české hudební scéně si udrželi stálou pozici.
Více od autora
Jiří Marek (79)
Jiří Marek, vlastním jménem Josef Jiří Puchwein, byl český spisovatel, pedagog, novinář a scenárista. Studoval češtinu a němčinu na Karlově univerzitě v Praze, po absolvování učil ve 40. letech 20. století na učitelském ústavu v Soběslavi, kde organizoval studentský divadelní soubor. Po 2. světové válce pracoval jako redaktor Lidových novin. V roce 1948 se stal redaktorem Rudého práva a později byl šéfredaktorem časopisu Svět sovětů. Byl členem KSČ, spolupracoval s režimem . V letech 1954-1959 byl ústředním ředitelem Československého státního filmu, pak působil jako vysokoškolský pedagog, později docent české literatury na Institutu osvěty a novinářství v Praze, v letech docentem Filosofické fakulty Karlovy univerzity. Jeho manželkou byla filmová a divadelní herečka Eva Kubešová . Byl všestranně literárně činný od roku 1944. Je autorem jak sociálně psychologických románů s náměty z druhé světové války, tak později budovatelské prózy i dobrodružných příběhů a pohádek pro děti. Popularitu získal zejména kriminálními povídkami i jako autor filmových a televizních scénářů i rozhlasových her. Psal povídky, knihy povídek i romány a řada z nich patří do žánru sci-fi literatury. Nejznámějším z jeho tvorby je antiutopistický román Blažený věk z roku 1968, jehož úryvky vyšly již v roce 1966 v časopisu Plamen. Jiří Marek začínal jako Josef Jiří Puchwein, které v roce 1946 úředně vyměnil za umělecký pseudonym. Původně byl profesorem s působištěm na školách v různých malých městech, po válce, když se přestěhoval do Prahy, pracoval v různých redakcích. Výhodou práce v novinách bylo, že se při psaní reportáží dostával do styku s nejrůznějšími lidmi z rozmanitých prostředí a rozmanitých povolání, takže dobře poznal to, o čem posléze psal své prózy. Vrcholem jeho povále...
Více od autora
Francis Scott Fitzgerald (53)
Francis Scott Key Fitzgerald, většinou psaný F. Scott Fitzgerald byl americký spisovatel a scenárista, často označovaný za autora tzv. jazzového věku. Dnes je celosvětově považován za jednoho z nejlepších amerických spisovatelů 20. století. Byl také jedním z nejvýraznějších představitelů ztracené generace. Za svého života dokončil čtyři romány: Na prahu ráje, Krásní a prokletí, Velký Gatsby a Něžná je noc. Pátý, nedokončený román Poslední magnát, byl vydán posmrtně. Jeho díla byla mnohokrát zfilmována. Něžná je noc roku 1962, Krásní a prokletí roku 1922 a 2010, Velký Gatsby dokonce pětkrát, roku 1926, 1949, 1974, 2000 a 2013. Fitzgeraldův život byl roku 1959 vykreslen v dramatu Beloved Infidel. Pocházel z rodiny irských přistěhovalců, což se promítlo i do jeho tvorby. Je pojmenován po svém slavném bratranci , a také po své sestře Louise Scott Fitzgerald – ta zemřela 3 měsíce před jeho narozením. Jeho otec se jmenoval Edward Fitzgerald, do Ameriky se přistěhoval po Občanské válce. Studoval v New Jersey, kde byl podpořen jeho literární talent. Rozhodl se pokračovat ve studiu na Princetonu. Brzy po studiích se stal mluvčím mladé generace proti pokrytectví dospělých. Roku 1917 opustil školu a vstoupil do armády. Ze strachu, že zemře, napsal několik týdnů před narukováním knihu The Romantic Egotist. Oženil se s Zeldou Sayrovou . Zelda byla, mírně řečeno, výstřední. Vedl s ní velice náročný život. Protože jeho způsob života stál výrazně více, než vydělal, začal psát krátké příspěvky do Saturday Evening Post. Jejich vztah popsala spisovatelka Therese Fowlerová v románu Z jako Zelda. V roce 1937 pro velké zadlužení, a to nejen u přátel, ale i u nervového sanatoria, přijal Fitzgerald práci hollywoodského scenáristy. V románech a povídkách „jazzového věku“ zobrazil 20. léta tak, jak je prožívala zlatá mládež....
Více od autora
Vlasta Pittnerová (105)
Vlasta Pittnerová byla spisovatelka, autorka naivně realistických, často mravoučných próz ze života obyvatel Českomoravské vysočiny a zejména Žďárských hor. Narodila se 1. ledna 1858 v Polné jako desáté, již nečekané dítě v rodině knihkupce a starosty města Antonína Pittnera. Prostředí, ve kterém vyrůstala, přálo kulturním a vlasteneckým zájmům. Její otec byl přítelem mj. Karla Havlíčka Borovského či Boženy Němcové, její matka Leopoldina byla dokonce kmotrou dcery Němcové – Theodory . V Polné vychodila triviální čtyřtřídku, poté absolvovala dvouletou dívčí měšťanskou školu v Hradci Králové, kde bydlela u svého bratra a jeho ženy . Studium ji těšilo, velmi ráda četla, v rodné Polné hrála ochotnické divadlo, toužila stát se učitelkou. Z tohoto snu však sešlo, neboť dívce nesloužilo zdraví a rodina se navíc dostala do finančních obtíží. Z tohoto důvodu se Pittnerová nemohla ani provdat podle svého přání – neměla dostatečné věno. 11. září 1883 se na naléhání rodiny, především otce, provdala za panského myslivce Josefa Vejmelku, 39letého vdovce se dvěma dospívajícími dcerami , se kterým odešla do Sazomína u Žďáru. Později se přestěhovali do Polničky. Jejich manželství však nebylo šťastné – Vejmelka se ženil především proto, aby se mu měl kdo starat o domácnost a o děti, pro manželčiny literární ambice neměl pochopení a Pittnerová si nezískala ani nevlastní dcery – a zoufalá žena se nakonec odhodlala k tehdy odvážnému kroku – v roce 1893 od muže odešla a přestěhovala se do Prahy. Bydlela v malém skromném bytě v Letohradské ulici č. p. 1156 na Královských Vinohradech a žila především z honorářů za své povídky, romány a články, jež byly povětšinou uveřejňovány v různých časopisech , kalendářích, někdy i knižně. Bývá proto označována za první českou profesionální spisovatelku....
Více od autora
Petr Urban (80)
Petr Urban je český sportovec , reprezentant, kreslíř a ilustrátor. Pochází ze severočeské Smržovky, kde jeho rodina žije už celé generace. Saně byly první sport, který začal vnímat a stejně jako jeho pradědeček a otec v něm dosáhl mnoha úspěchů. Reprezentoval Československo na zimních olympijských hrách v roce 1992 v Albertville. Je ženatý a má dvě děti. Původně se vyučil nástrojařem, ale od roku 1991 profesionálně kreslí. Kreslený vtip mu poprvé uveřejnili v časopise Dikobraz 20. února 1985. Prvním mezinárodním úspěchem pro něj bylo v roce 1989 čestné uznání z mezinárodní soutěže kresleného humoru v turecké Ankaře. Kreslí vtipy do novin a časopisů, pravidelně spolupracuje například s Mladou frontou plus, Nedělním Bleskem, Stadionem a se Světem Motorů. Dále s Pivním kurýrem a Českým rybářem. Občas publikuje také v deníku Sport. Podle jeho kreslené postavičky Rudy Pivrnce se jmenuje i pivo Pivrnec. Na počest postavičky nazpívala skupina Kabát píseň Pivrnec. Kromě knih a kalendářů kresleného humoru maluje obrazy a zabývá se aplikací humoru v reklamě. Je spoluautorem a ilustrátorem knih:
Více od autora
Stefan Zweig (57)
Stefan Zweig byl rakouský prozaik židovského původu, esejista, básník a překladatel z francouzštiny a angličtiny do němčiny. Jeho otec, původem moravský Žid usazený ve Vídni, podnikal v textilnictví; matka pocházela z vlivného, bohatého, kulturně založeného rodu a vyrostla v Itálii. Měl o dva roky staršího bratra Alfreda, který později převzal podnik po otci. Stefan tak jako druhorozený mohl studovat a věnovat se svým uměleckým zálibám: divadlu, hudbě, výtvarnému umění a hlavně literatuře. Ještě jako dvacetiletý student vydal sbírku básní s názvem Stříbrné struny, ale na dalších šest let se odmlčel. Absolvoval filosofii, germanistiku a romanistiku v Berlíně a v roce 1904 ve Vídni získal titul doktora filozofie. Často cestoval, zejména do Francie, Anglie a Belgie, ale v pozdějších letech navštívil také Indii, Ceylon, Barmu a Spojené státy americké. Jeho literární tvorbu ovlivnila psychoanalýza, osobně se přátelil se Sigmundem Freudem. Od mládí se hlásil k idejím humanismu, pacifismu a kosmopolitismu, který však spojoval s úctou ke svébytnosti různých národů. Usiloval o vzájemné poznání a sblížení Evropanů. Pod vlivem svého přítele, belgického básníka Emila Verhaerena, si také osvojil civilismus, tedy lyrický úžas nad technickým a vědeckým pokrokem moderního lidstva. Zpočátku se věnoval dramatické tvorbě, ale jeho první tři hry nemohly být uvedeny z důvodu náhlého úmrtí v souboru. Začal psát novely a eseje, věnoval se překladům. Během 1. světové války žil ve Vídni, kde pracoval v archivu Ministerstva války. Na začátku první světové války vykazoval vlastenecké smýšlení, jež zasáhlo mnohé Němce a Rakušany, jako například také Martina Bubera nebo Hermanna Cohena. V roce 1914 publikoval v tisku otevřený dopis An die Freunde im Fremdland , v němž oznamuje, že za války musí dá...
Více od autora
Mary Higgins Clark (78)
Mary Higgins Clark byla americká spisovatelka irského původu, autorka detektivních románů. Její kniha „Kam se poděly děti“ je podle Mystery Writers of America zařazena mezi 100 nejlepších detektivních románů všech dob. Spisovatelkou je také její dcera Carol Higgins Clark – některé knihy napsaly společně. Řada jejich knih byla zfilmována. Narodila se na Štědrý den roku 1927. Její otec byl irský přistěhovalec a její matka Američanka irského původu. Před svatbou pracovala jako sekretářka nebo letuška Pan American Airlines, zúčastnila se i posledního letu této společnosti do Československa před uzavřením železné opony. Dne 26. prosince 1949 se provdala za Warrena Clarka. V manželství se jim narodilo pět dětí. Po svatbě začala psát povídky, její první příběh koupil časopis Extension Magazine až po šesti letech a čtyřiceti odmítnutích. Po smrti svého manžela v roce 1964 začala studovat filozofii a přivydělávala si psaním rozhlasových scénářů. V roce 1968 vydala první román „Aspire to the Heavens“, který byl životopisem George Washingtona, v roce 1975 první detektivku „Where Are the Children?“ a v následujících letech řadu dalších detektivních románů. V roce 1987 se stala prezidentkou Americké asociace detektivních autorů a mnoho let zasedala v jejím předsednictvu. V roce 2002 vydala svou autobiografii „Kitchen Privileges“, napsala také knihu pro děti „The Magical Christmas Horse“ . Její knihy byly bestsellery, získaly řadu ocenění a byly přeloženy do mnoha jazyků. Zemřela na Floridě v 92 letech v roce 2020.
Více od autora
Lenka Lanczová (75)
Lenka Lanczová, narozena jako Lenka Mužáková , je česká spisovatelka románů pro mládež a pro ženy. Od roku 1987 pracuje v městské knihovně ve Slavonicích. Na základní školu chodila ve Slavonicích. Po maturitě na Střední ekonomické škole v Jindřichově Hradci pracovala rok u Okresní správy spojů. Ve 13 letech si uvědomila, že v dívčích románech není to, co by tam chtěla najít, proto začala psát. Z nevinného pokusu se stal celoživotní koníček a dnes je Lenka Lanczová autorkou téměř 60 knih. První román však vyšel až poté, co se v ČR po revoluci r. 1989 změnila politická situace. Do té doby se do tehdejších edičních plánů kamenných nakladatelství nevešla. Patří k českým nejproduktivnějším a nejčtenějším spisovatelům. Hlavní hrdinou jejích knih je většinou dospívající dívka, která řeší své problémy s mezilidskými vztahy, které jsou často způsobené její odlišností od okolí. Autorka ve svých knihách píše o mladých nejen pro mladé. Z jejích knih čiší jakési ponaučení, ale díky přirozenému podání to čtenáři nevnímají jako pokus o mentorování. V dvoudílném románu Lucky Luk, který je svým způsobem výjimkou v její tvorbě, je hlavním hrdinou starší kluk, který má problémy nejen s láskou, když potkává a ztrácí svou osudovou ženu, ale v prvním díle se také potýká se zákonem a dostane se až do vězení. Až na výjimky představuje každá kniha samostatný román. Lenka Lanczová vydala také tři romány pro ženy - Manželky, milenky, zoufalky, Milenky a hříšníci a Vstupenka do ráje. Autorka každý rok vydává průměrně 3 až 4 knihy a dosud vydala téměř 60 knih, které vyšly vesměs v nakladatelství Víkend. Rovněž jí vyšla i povídka Andělé noci v knize Jak to bylo poprvé, na které se podílela spolu s dalšími pěti autorkami . Autorčiny knihy jsou v následujícím seznamu seřazeny podle roku vydání. Pouze v případě, že jde o pokračování předchozího titulu, je toto pokračování zařazeno hned za úvodní titul. V a...
Více od autora
Barbara Taylor Bradford (72)
Barbara Taylor Bradford je britsko-americká novelistka. Narodila se v Leedsu v severoanglickém hrabství Yorkshire. Už jako mladičká dívka ukázala, že má literární nadání - v šestnácti letech se stala reportérkou listu Yorkshire Evening Post a o čtyři roky později postoupila na londýnskou Fleet Street jako redaktorka a zároveň sloupkařka. V roce 1979 napsala svůj první román Zámožná žena. Posléze následovaly další úspěšné tituly, řada z nich se postupně stala předlohami k televiznímu zpracování. Romány B.T. Bradford se vyznačují přesvědčivým vykreslením rodinné atmosféry, pohody, hlubokého citu a lásky. Barbařina díla byla přeložena do čtyřiceti jazyků a prodávají se po celém světě. Jedním z českých vydavatelů je nakladatelství Alpress. Spisovatelka nyní žije s manželem Robertem Bradfordem, filmovým producentem v New Yorku a v Connecticutu.
Více od autora
Wilbur A Smith (66)
Narodil se v Zambii britským rodičům. Jako rok a půl staré dítě prodělal mozkovou malárii, avšak úspěšně se vyléčil. Studoval v Jihoafrické unii na Michaelhouse v Natalu a na Rhodes University v Grahamstownu. S prvními dvěma ženami měl dohromady tři děti, obě manželství skončila rozvodem. Potřetí se oženil v roce 1971 s Danielle Thomasovou, jež zemřela na rakovinu roku 1999. Poté se v roce 2000 oženil s Tádžičankou Mokhiniso Rakhimovovou a žije s ní v Londýně. Romány se vyznačují poutavým dějem s nečekanými zvraty, odehrávají se většinou v Africe, která je autorovi velkou inspirací. Důraz je kladen na autentičnost sdělení a důsledně jsou zpracovány detaily. Základem díla jsou ságy rodu Courtneyů a Ballantyneů. Jiná, čtyřdílná série je zasazena do starověkého Egypta a patří do ní též i jeho nejúspěšnější román Řeka bohů.
Více od autora
Stendhal (62)
Stendhal vlastním jménem Henri Marie Beyle byl francouzský spisovatel, představitel kritického realismu a romantismu. Stojí na rozcestí romantismu a realismu. Základním motivem všech jeho knih je hledání lásky. Hledá krásné okamžiky štěstí a osobního uplatnění. Jeho hrdinové se marně brání společenským normám. Než pochopí, že je to zbytečné, prohrávají, podléhají společnosti, opouští ideály a začínají se také přetvářet, aby si jich okolí vážilo. Pseudonym Stendhal použil Henri Beyle poprvé ve spisu Dějiny malířství v Itálii v roce 1817, inspiroval se názvem německého města Stendal, rodiště historika umění Winckelmanna. Henri Beyle se narodil v zámožné měšťácké rodině v Grenoblu a dostalo se mu dobrého vzdělání, stal se známou postavou pařížských diskuzních salonů, s napoleonskou armádou se zúčastnil ruského tažení a zažil Napoleonovu porážku u Moskvy. Francouzský romanopisec, hudební a literární kritik, autor cestopisů a teoretických spisů. Představitel kritického realismu, mistr psychologického románu. Již v mládí byl ovlivněn osvícenstvím a protikrálovským hnutím, jež vzešlo z vlasteneckého nadšení Velké francouzské revoluce. Jakožto nadšený stoupenec revoluce vstoupil po studiích do armády Napoleona Bonaparteho a jako důstojník se zúčastnil tažení do Ruska. Během Restaurace prožil sedm let v Itálii, kde se stýkal s italskými bojovníky za národní sjednocení. Na příkaz rakouské policie však Itálii musel opustit. Po návratu do Francie se zapojil do bojů o novou literaturu a o romantismus a proti dvorskému klasicismu. Stendhal byl především znalcem života, umění podle něj mělo pravdivě zachycovat "hnutí srdce". Umělec musí mít odvahu nově se dívat na život, tvořit podle současného života a nikoliv podle vzorů, které odpovídaly společnosti a životu v jiné době. Hlavním cílem umění je podle Stendhala působit na publikum, zaujmout jej a otřást jím. Všechno ostatní jsou jen prostředky, kt...
Více od autora
René Goscinny (93)
René Goscinny byl francouzský spisovatel, humorista a scenárista kreslených seriálů s postavou Asterixe. Jeho otec, inženýr v chemickém průmyslu, pocházel z Polska a matka z Ukrajiny. V roce 1928 rodina přesídlila za prací do Argentiny. Goscinny vystudoval francouzské lyceum v Buenos Aires, poté krátce pracoval v New Yorku. Po návratu do Francie počátkem 50. let 20. století se plně věnoval literární tvorbě. Společně s ilustrátorem Jeanem-Jacquesem Sempém vytvořili postavu Mikuláše jehož příběhy zaznamenaly značný úspěch. Goscinnyho však nejvíce proslavily kreslené příběhy s postavičkami Asterixe, Obelixe a dalších Galů, jež kreslil Albert Uderzo. Tyto příběhy byly přeloženy do více než stovky jazyků a patří k nejčtenějším dílům francouzské literatury. K dalším jeho kresleným seriálům, které vznikaly současně, patří Lucky Luke, Iznogoud, Indián Umpa-pa a další. Goscinny byl také šéfredaktorem časopisu kreslených seriálů Pilote a založil společně s A. Uderzem a Dargaudem studio kresleného filmu Studios Idéfix. V něm vznikla řada animovaných filmů jako např. Asterix a Kleopatra, Daisy Town, Daltonovi na výletě aj.
Více od autora
Ondřej Neff (93)
Ondřej Neff, alias Aston , je český spisovatel science fiction a novinář, vydavatel internetových deníků Neviditelný pes a DigiNeff . Jeho otcem byl spisovatel Vladimír Neff. První manželkou Ondřeje Neffa byla Michaela, roz. Šprachtová, s ní se oženil roku 1969. Ta však 7. srpna 2002 zemřela na rakovinu. Od podzimu 2003 žije Ondřej Neff s herečkou Ljubou Krbovou, s ní se roku 2005 přestěhoval do obce Zvole u Prahy. Dne 22. srpna 2008 se s Ljubou Krbovou oženil. S první manželkou měl Neff dvě děti, a to syna Davida, narozeného v roce 1970, ten působí jako fotograf deníku Mladá fronta DNES, a dále dceru Irenu, narozenou v roce 1979, již 23. února 2008 zavraždil její manžel. Neff roku 1969 vystudoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy v Praze a rok nato získal titul PhDr. Mezitím již působil jako redaktor Československého rozhlasu a podílel se na vysílání i v osudný den okupace Československa sovětskými vojsky. V letech 1970–1974 pracoval v propagaci nakladatelství Albatros, v letech 1974–1975 v propagaci obchodního domu Kotva, v letech 1975–1979 na pozici fotografa v Ústředí lidové umělecké výroby a mezi lety 1979 a 1985 jako redaktor deníku Mladá fronta. Po krátké přestávce, kdy byl na volné noze, nastoupil od října 1987 coby redaktor týdeníku Svazu českých spisovatelů Kmen, jímž byl až do roku 1989 . V letech 1990–1993 působil jako šéfredaktor časopisu Ikarie a mezi roky 1990 a 1994 byl redaktorem deníku Mladá fronta DNES. V letech 1995–1996 spolu s Vojtěchem Steklačem, Vladimírem Kovaříkem, Miroslavem Vaicem a Oldřichem Dudkem psal pro TV Nova scénáře k prvnímu českému sitcomu Nováci. Je jedním ze zakladatelů Institutu digitální fotografie a veletrhu Digiforum. Na konci listopadu 1998 stál s Patrickem Zandlem a Ivem Lukačovič...
Více od autora
Miloš Zapletal (60)
Miloš Zapletal , skautskou přezdívkou Zet, je český spisovatel literatury pro mládež, skautský redaktor a činovník. Vyrůstal v Pardubicích, kde jako patnáctiletý vstoupil do vodáckého skautského oddílu; později tu vedl 1. oddíl. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK, obor tělesná výchova, v Praze, před nastoupením literární dráhy krátce působil jako učitel tělesné výchovy. Na konci 50. let se přestěhoval do Liberce, kde vedl skautský oddíl, po rozpuštění Junáka v roce 1970 transformovaný na turistický. Jeho nejvýznamnějším dílem je mnohosvazková Velká encyklopedie her; její dřívější verze vyšla kromě češtiny také v němčině, japonštině, rumunštině a estonštině. Po obnově skautingu v roce 1989 se významně podílel na obnově vydávání skautských časopisů. V Liberci založil nakladatelství Skauting a vytvořil edici Skautské prameny, v níž vyšla řada prvních porevolučních skautských metodických příruček; na mnoha z nich se autorsky podílel. Spoluzakládal skautské kurzy FONS, které významně ovlivnily podobu skautského vzdělávání. Je také činný jako překladatel; z angličtiny přeložil více než deset knih E. T. Setona a z bengálštiny povídky, eseje a projevy Rabíndranátha Thákura. Je považován za pokračovatele Jaroslava Foglara, s nímž také spolupracoval a působil jako editor jeho kronikových knih. Často autorsky spolupracoval také s Miloslavem Nevrlým. V roce 2020 mu byla udělena Stříbrná medaile předsedy Senátu ČR.
Více od autora
Mario Puzo (46)
Mario Gianluigi Puzo byl americký spisovatel, který bývá literárními kritiky označován jako dědic generace naturalistů. Narodil se v Hell‘s Kitchen v západní části New York City jako syn chudých italských přistěhovalců z obce Pietradefusi v provincii Avellino v Kampánii. Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, narukoval k letectvu, v němž sloužil v jižní Asii a Německu; tam také zůstal i po skončení války jako civilní zaměstnanec. Po návratu z války studoval na Kolumbijské univerzitě sociologii a navštěvoval kursy tvůrčího psaní. První povídku s názvem Poslední Vánoce publikoval v roce 1950. Po mnoha letech v diplomatických službách se začal věnovat psaní. Zemřel 2. července 1999 v New Yorku. První dva romány Maria Puza, Temná aréna a Šťastný poutník, byly přijaty kritikou vlídně, ale autor jimi peníze ani slávu nezískal. Jeho hlavním uměleckým odkazem je série románů z prostředí italské mafie v USA. V roce 1969, po dokončení románu Kmotr se Puzo stal doslova přes noc uznávaným a slavným autorem. Na úspěch Kmotra navázal dalšími „mafiánskými“ romány – např. Sicilián , Omerta a Poslední kmotr. Další román pak popisuje sérii teroristických atentátů, spiknutí a posléze atentát na fiktivního amerického prezidenta z rodu Kennedyů – „K“ znamená Kennedy. Jeho posledním románem byla Rodina, zemřel však před jeho dokončením roku 1999. Tento román o klanu Borgiů z 16. století později dokončila Carol Ginová, kniha však výraznějšího úspěchu nedosáhla. Byl rovněž autorem filmových scénářů podle vlastních předloh. Kmotr v režii F. F. Coppoly 1972 získal Oscara, stejně tak i Kmotr II. z roku 1974, třetí část z roku 1990 byla na Oscara nominována. Kromě tvorby scénářů podle svých románů spolupracoval Puzo i na tvorbě scénáře filmů Superman a Superman 2....
Více od autora
Karel Plicka (91)
Karel Plicka, též Karol Plicka , byl český a slovenský etnograf, folklorista, sběratel, hudebník, filmový scenárista, režisér i kameraman, fotograf, pedagog a jeden ze zakladatelů Akademie múzických umění. Pocházel z rodiny zámečníka z Vítova u Slaného, který si ve Vídni založil prosperující dílnu. V roce 1900 se početná rodina přestěhovala do České Třebové. Od roku 1904 Karel Plicka začal fotografovat , v roce 1906 pořídil první soubor snímků z dvoutýdenní vlastivědné cesty. Po studiu učitelského ústavu v Hradci Králové působil jako učitel v Úpici. V roce 1914 poprvé navštívil Slovensko. Válku prožil vzhledem k hudebnímu nadání u vojenské hudby ve Vídni. Roku 1918 se stal učitelem v Novém Městě nad Metují, kde založil a řídil komorní a recitační soubor České filharmonie. Od roku 1923 se věnoval sběru lidových písní a dokumentaci lidové kultury ve službách Matice slovenské. V letech 1924–1928 studoval na univerzitě v Bratislavě národopis a hudební vědy. Původní folkloristické a etnografické dokumenty přerostly v osobité doklady vysoké estetické hodnoty ve směru lyrické stylizace a poetizace obrazu. Část snímků vyšla jako Pohľadnice Národopisného odboru Matice slov v návaznosti na starší projekt Pavola Socháně. Komplexnější typ dokumentace představoval film, kterým se Plicka zabýval od jara 1926. Jeho první filmové poetické dokumenty získal domácí i mezinárodní ocenění v Benátkách). Mistrovským dílem se stal film Zem spieva , během jehož natáčení se připravovala i fotografická vyznání krásám krajiny v kulturně historickém kontextu. Některé filmové a fotografické obrazy z knihy Slovensko jsou tematicky totožné. V letech 1937–1939 působil na filmovém oboru Školy umeleckých remesiel v Bratislavě. Mezi lety 1939–1945 pracoval ve Státním f...
Více od autora
František Kubka (85)
František Kubka byl český novinář, prozaik, básník, germanista a překladatel. František Kubka se narodil na pražském Žižkově v rodině úředníka, c. k. finančního asistenta Františka Kubky a jeho ženy Anny, rozené Fingerové. Na Žižkově také maturoval na gymnáziu. Po maturitě začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale po začátku první světové války musel narukovat a v roce 1915 byl na ruské frontě zajat. Od prosince 1918 do dubna 1920 byl vojákem československých legií v hodnosti vojín. S legiemi prošel od Irkutska na Dálný východ. V Rusku se též oženil. Do Československa se František Kubka navrátil až v květnu 1921. Na konci téhož roku dokončil studia a získal doktorát na filozofické fakultě. Po návratu se uchytil jako sekretář v nábožensko-výchovné organizaci YMCA, čímž navázal na své zaměstnání u téže organizace na Dálném východě. V listu Prager Presse, což byl vládní deník tištěný německy, pracoval od roku 1927 v redakci pro zahraniční politiku. V rámci své profese často cestoval po východní i západní Evropě. Od roku 1937 byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí, to však bylo po vzniku Protektorátu zrušeno. Patřil též do skupiny tzv. Pátečníků, kteří se scházeli u Karla Čapka. V době insigniády se postavil na stranu spisovatelů, kteří české nacionalistické studenty kritizovali. Na přelomu let 1939 a 1940 byl internován v Berlíně. Po dobu války byl pracovníkem ministerstva školství, po obnovení Československa pracoval na ministerstvu informací. V letech 1946–1949 byl činný jako vyslanec v Bulharsku. V březnu 1948 byl v rámci očisty ministerstva zahraničí zařazen jako: "Zahraničí: Na dovolenou s čekatelným, s případným propuštěním ze státních služeb". Od roku 1949 se František Kubka stal spisovatelem z povolání. V roce 1954 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec. František Kubka zemřel 7. ledna 1969 v Praze. V některých ...
Více od autora
Valja Stýblová (58)
Valja Stýblová byla česká spisovatelka, lékařka, bývalá československá politička za Komunistickou stranu Československa a poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace. Narodila se v rodině legionáře, poměrně brzy se dostala do Prahy, kde absolvovala gymnázium. Poté vystudovala medicínu , roku 1965 se stala docentkou a roku 1977 profesorkou neurologie. V roce 1973 byla jmenována vedoucí katedry neurologie a psychiatrie Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy, po roce byla jmenována přednostkou Neurologické kliniky LFH UK a FNKV, kde pracovala od promoce až do důchodu v roce 1990. Ve volbách roku 1981 zasedla za KSČ do Sněmovny lidu . Mandát obhájila ve volbách roku 1986 . Ve Federálním shromáždění setrvala do konce funkčního období, tedy do svobodných voleb roku 1990. Netýkal se jí proces kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci. V roce 2007 obdržela Medaili Josefa Hlávky a v roce 2012 Cenu Josefa Hlávky. Její dílo je ovlivněno její profesí lékařky. Knihy Valji Stýblové byly přeloženy do angličtiny, běloruštiny, bulharštiny, estonštiny, francouzštiny, litevštiny, lotyštiny, maďarštiny, němčiny, polštiny, ruštiny, slovenštiny, slovinštiny a španělštiny:
Více od autora
Ludwig van Beethoven (132)
Ludwig van Beethoven byl klíčovou postavou na přechodu mezi klasicismem a romantismem v západní umělecké hudbě. Narodil se 16. prosince 1770 v německém Bonnu, hudební nadání projevil již v raném věku a zpočátku ho učil jeho otec Johann van Beethoven. Později studoval u Christiana Gottloba Neefeho, který mu ve dvanácti letech pomohl vydat první skladbu. Ve svých dvaceti letech se Beethoven přestěhoval do Vídně, kde studoval u Josepha Haydna a získal si pověst klavírního virtuosa.
Více od autora
Ladislav Mňačko (32)
Ladislav Mňačko byl slovenský spisovatel a všestranný publicista. Nejpřekládanější slovenský spisovatel - jeho knihy vyšly v 26 jazycích. Narodil se ve Valašských Kloboukách na Moravě ale dětství a mládí prožil v Martině, kde jeho otec dostal místo poštmistra. Aktivně se účastnil druhé světové války v řadách partyzánů. Časově však nestihl povstání na Slovensku a proto se připojil k partyzánskému hnutí na východní Moravě, k ploštinské skupině. Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům. V roce 1948 byl dopisovatelem v Palestině. Do zahraničí jako dopisovatel cestoval často, navštívil mj. i Izrael , Albánii , Čínu a Mongolsko , Zakarpatskou Ukrajinu , Maďarsko , SSSR , Francii , Itálii , NSR , NDR , Rakousko , Vietnam . V roce 1959 s výrazným úspěchem vydal autobiografický román Smrt si říká Engelchen . Známá je též novela Jak chutná moc z roku 1967 – otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim. Na počátku 60. let popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna. V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann . Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v izraelsko-arabské válce, odkud se však po několika měsících vrátil, jeho první manželka - židovského původu ale v Izraeli zůstala natrvalo. Druhá emigrace, tentokrát podstatně delší, následovola hned po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po kter...
Více od autora
Ken Follett (69)
Ken Follett je britský spisovatel, autor thrillerů a historických románů.
Více od autora
Jeffery Deaver (80)
Jeffery Deaver , je americký autor detektivních románů. Do češtiny jeho dílo překládají Jiří Kobělka, Zuzana Pernicová, Milada Suderová a Michal Švejda. Narodil se 6. května 1950 v Glen Ellyn v americkém státě Illinois. Otec byl reklamní textař, matka byla hospodyňka, má taky sestru Julie Reece Deaverovou, která píše romány pro mládež. Svou první knihu, která se skládala z dvou kapitol, napsal když mu bylo jedenáct. Nejdříve se živil jako folkový zpěvák a skladatel, hrál a zpíval po klubech v San Francisku a v Chicagu. Pak se přestěhoval do New Yorku a přihlásil se na práva. Když pracoval jako komerční právník na Wall Street, začal psát svůj první román. Je autorem třiceti dvou románů a tří sbírek povídek. Proslul se zejména knihami s ochrnutým kriminalistou Lincolnem Rhymem.
Více od autora
J. K Rowling (82)
Joanne Rowlingová se narodila roku 1965 v anglickém Gloucestershiru, jejími rodiči jsou laborantka Anne a manažer firmy Rolls Royce Peter. Rowlingová na sebe upozornila už v šesti letech, kdy napsala povídku o králíčkovi Rabbitovi , který měl spalničky. V roce 1971 se její rodina přestěhovala z Yatu do Winterbournu, kde si Joanne a její sestra Di hrály s dětmi ze sousedství na kouzelníky. Jejich nejlepšími přáteli byli v té době Ian Potter a jeho sestřička Vikky. S těmi si užily hodně legrace – Ian měl totiž nevyčerpatelnou zásobu bláznivých nápadů, a tak ani talíře zdobené hlemýždi nebo běhání po čerstvém betonu nebylo pro malou Joanne nic neobvyklého. V roce 1974 se Rowlingovi opět přestěhovali, tentokrát do Tutshillu, poblíž městečka Chepstow . Joanne se v nové škole nelíbilo, možná proto se začala hodně věnovat čtení . Jejím nejlepším kamarádem se zde stal Sean Harris, který byl proslulý tím, že spolužačkám o poledních přestávkách vyprávěl příběhy, a který v určitých věcech nápadně připomíná Rona Weasleyho. Postava Hermiony je do jisté míry jejím autoportrétem . V posledním roce školy se Rowlingová stala „vzornou žákyní“, stala se velkou čtenářkou Jane Austenové a sběratelkou prastarých jmen. Od osmnácti studovala na univerzitě v Exeteru francouzštinu a filologii a během studia strávila rok v Paříži jako asistentka učitele. Koncem devadesátých let krátce pracovala jako úřednice pro Amnesty Internacional, později také jako sekretářka v Manchesteru, práce ji ale příliš nebavila. O poledních pauzách psala v kavárnách a počítač používala k přepisování svých příběhů. Při jedné večerní cestě vlakem z Manchestru do Londýna jí v mysli náhle vytanula podoba Harryho Pottera… Po smrti své matky odjela do portugalského Porta učit angličtinu. Po odpoledních ...
Více od autora
Emanuel Poche (70)
Emanuel Jan Karel Josef Maria Poche byl český historik umění, autor řady odborných a populárních publikací. Narodil se na pražském předměstí Smíchově čp. 1023, tedy na pražském předměstí čerstvě povýšeném na město, jako jediný syn poštovního úředníka, vrchního poštovního rady Josefa Pocheho a jeho ženy Heleny, rozené Tužilové. Byl vnukem c. k. vrchního horního rady a účetního v Příbrami Emanuela Pocheho a pravnukem lesního v Drahoňově Újezdě Ignáce Pocheho. V letech 1922–1927 vystudoval historii a dějiny umění na filosofické fakultě Univerzity Karlovy u profesorů Vojtěcha Birnbauma a Karla Chytila. Profesoru Vojtěchu Birnbaumovi poté dělal asistenta . Po roce 1928 pracoval jako úředník Státního fotoměřického ústavu při dokumentaci architektonických památek v Čechách. Od roku 1933 pracoval v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, v letech 1948–1959 byl jeho ředitelem. Roku 1959 byl jako nestraník z politických důvodů sesazen, křivě obviněn z přečinů a odsouzen. V letech 1961–1979 pracoval jako vedoucí vědecký pracovník v Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd. Věnoval se zejména uměleckým památkám Prahy, baroknímu sochařství a uměleckému řemeslu. Byl vědeckým redaktorem edice Umělecké památky Čech v Pražském nakladatelství Václava Poláčka. Byl dlouholetým členem a 1946–1950 předsedou Klubu Za starou Prahu, redaktorem Věstníku pro ochranu památek , redaktorem Ročenky kruhu pro pěstování dějin umění , spolupracovníkem Ottova slovníku naučného nové doby, členem redakční rady časopisů Ochrana památek a Umění . Jeho první manželkou byla vnučka presidenta Tomáše Garriguea Masaryka Herberta Masaryková, s níž měl dceru Charlottu , provdanou za hudebního skladatele Petra Kotíka, která emigrova...
Více od autora
Antonín Dvořák (113)
Antonín Dvořák byl český hudební skladatel, který je považován za jednu z hlavních postav nacionalismu v hudbě konce 19. století. Dvořák se narodil 8. září 1841 v Nelahozevsi v Čechách , již v raném věku projevil hudební nadání a pokračoval ve studiu hudby v Praze. Jeho tvorba byla prodchnuta lidovou hudbou Moravy a rodných Čech. Mezi Dvořákovy skladby patří symfonie, komorní hudba, opery, sborová tvorba a koncerty, ale nejznámější je jeho Symfonie č. 9 e moll "Z Nového světa", která vznikla v roce 1893 během jeho pobytu ve Spojených státech. Tato symfonie byla odrazem jeho zkušeností s americkou kulturou a krajinou a také stesku po vlasti.
Více od autora
Adolf Branald (71)
Adolf Branald byl český spisovatel, autor románů, povídek, reportáží, knih pro děti a mládež a divadelních her pro ochotníky. Adolf Branald se narodil v herecké kočovné rodině. Jeho otec Richard František Branald byl herec, režisér a dramatik, matka Marie Branaldová byla herečka. Dětství prožil v Praze, v Plzni a na cestách s rodiči, kteří vystupovali s činoherními, operetními a operními společnostmi. Tvrdí se o něm, že byl první dětská filmová hvězda v Čechách, protože jako dítě hrál v několika němých filmech: například ve dvou dnes již ztracených filmech svého otce Československý Ježíšek a Aloisův los nebo ve filmu Venoušek a Stázička režiséra Svatopluka Innemanna. Roku 1929 maturoval na obchodní akademii, poté vystřídal velké množství zaměstnání. Byl úředníkem v bance, obchodním zástupcem olejářské firmy, klavíristou v kině, knihkupcem a od roku 1936 do roku 1945 výpravčím na různých železničních stanicích. Po skončení druhé světové války pracoval jako tiskový referent na ministerstvu dopravy a v letech 1952–1959 jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel a od roku 1959 byl spisovatelem na volné noze. Roku 1948 vstoupil do KSČ, ale v roce 1969 ze strany vystoupil, takže za normalizace nemohl v sedmdesátých letech publikovat. Svou literární dráhu zahájil již před druhou světovou válkou řadou divadelních her pro ochotníky, které psal většinou se svým otcem a k nimž také často skládal i hudbu. Jako prozaik debutoval roku 1947 románem Stříbrná paruka. Již v této kronice hereckého rodu se objevuje jeho hlavní tvůrčí metoda, která dává jeho dílům mnohdy až reportážní charakter: propojení faktografie a fabulovaných příběhů hrdinů, kteří chápou své povolání jako životní poslání. Publikoval také v mnoha novinách a časopisech . Řada jeho d...
Více od autora
Miloš Hubáček (26)
Miloš Hubáček je spisovatel literatury faktu, který se specializuje na období 2. světové války, především pak na průběh jejich námořních bojů. Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy v letech 1955–1960 působil v letech 1962–1970 na ministerstvu spravedlnosti a později jako prokurátor. V letech 1965–1966 postgraduálně studoval v Cambridge. Roku 1980 se stal profesionálním spisovatelem. V roce 2002 obdržel cenu Miroslava Ivanova.
Více od autora
Michal Tučný (29)
Michal Tučný byl významný český country zpěvák a skladatel, považovaný za jednoho z průkopníků a vůdčích osobností tohoto žánru v České republice. Narodil se 3. března 1947 v Praze, svou hudební kariéru zahájil koncem 60. let a rychle se proslavil svým osobitým hlasem a vyprávěním příběhů prostřednictvím písní. Tučný byl během své kariéry členem několika kapel, včetně legendárních "Greenhorns", kde si získal značnou popularitu.
Více od autora
Ladislav Smoljak (60)
Ladislav Smoljak byl český filmový, televizní a divadelní režisér, scenárista a herec, čelní postava Divadla Járy Cimrmana. Původní profesí byl učitel a pracoval také jako redaktor. Od konce 60. let spolupracoval se Zdeňkem Svěrákem, se kterým psal divadelní hry o českém fiktivním géniovi Járovi Cimrmanovi a scénáře filmových komedií. Narodil se 9. prosince 1931 v Praze. Jeho rodina z otcovy strany pocházela z Podkarpatské Rusi. Poté, co v roce 1952 odmaturoval na gymnáziu a nebyl přijat ke studiu divadelní režie na DAMU, vystudoval matematiku a fyziku na Vysoké škole pedagogické. Stal se asistentem na Fakultě technické a jaderné fyziky Karlovy univerzity a byl i středoškolským profesorem na gymnáziu v Brandýse nad Labem. V 60. letech 20. století se stal redaktorem Mladého světa a během působení v jeho redakci se podílel na založení čtenářské ankety Zlatý slavík. Později pracoval jako nakladatelský redaktor Mladé fronty, v 70. letech se stal scenáristou Filmového studia Barrandov. Společně se Zdeňkem Svěrákem a Jiřím Šebánkem založili Divadlo Járy Cimrmana. Se Zdeňkem Svěrákem psali pro toto divadlo i „jeho“ hry a společně se také autorsky a herecky podíleli na řadě celovečerních filmů, z nichž některé Smoljak i režíroval. Vedle Divadla Járy Cimrmana byl činný také ve Studiu Láďa Ladislava Smoljaka . Pro toto uskupení napsal několik her . V počátcích jeho kariéry si ho lidé pletli se zpěvákem Petrem Spáleným. Smoljak doufal, že jednou nastane situace, kdy se budou lidé domnívat, že se setkali se Smoljakem a on to ve skutečnosti bude Petr Spálený. Sledoval politickou scénu a často se k ní vyjadřoval. Před sametovou revolucí nacházeli diváci v jeho divadelních hrách politické paralely, které také přispěly k jejich popularitě, ačkoliv se vyhýbal prvoplánové politické satiře. To se odrazilo také v přístupu vládnoucího režimu k Divadlu Járy Cimrmana, které...
Více od autora
Karel Matěj Čapek Chod (82)
Karel Matěj Čapek-Chod byl český prozaik, dramatik a novinář, představitel naturalismu. Narodil se v rodině středoškolského profesora na reálné škole v Domažlicích Jana Čapka a matky Josefy , rozené Jakubšové. Pokřtěn byl jako Mathias Čapek. Měl staršího bratra Václava , který též žil v dospělosti v Praze, kde pracoval jako poštovní zřízenec. Další bratr Jan byl knězem, zemřel jako kooperátor v Lošticích ve věku 27 let na souchotiny. Po studiích na gymnáziu v Domažlicích pokračoval Matěj Čapek studiem práv v Praze. Tato studia však nedokončil. Jako novinář začínal v Olomouci, kde působil jako redaktor v letech 1884–1888 v novinách „Našinec“. V té době bydlel v domě Jindřicha Wankla. Přátelství s Jindřichem Baštou z Olomouce přetrvalo téměř 40 let. Čapek-Chod obdržel od svého přítele v letech 1888–1926 na 37 dopisů. V Praze byl policejně hlášen od roku 1889. V letech 1888–1890 pracoval jako redaktor ve staročeském Hlasu národa a následně v Národní politice. Dne 4. května 1896 se v Pražském kostele sv. Štěpána oženil s Boženou roz. Kubeovou , se kterou měl syna Víta . Počínaje rokem 1898 byl policejně hlášen na Královských Vinohradech. Od roku 1900 až do smrti byl redaktorem Národních listů. Jak vyplývá z korespondence K. M. Čapka-Choda uložené v Památníku národního písemnictví, stýkal se a přátelil s mnoha významnými osobnostmi své doby. Rozsah jeho kontaktů přesahoval literární okruh a korespondenci vedl krom literátů například s malířem Vojtěchem Hynaisem, zpěvačkou Emou Destinnovou, herečkou Marií Hübnerovou. Zemřel krátce po operaci střev v sanatoriu v Praze-Podolí. Karel Čapek věnoval Č...
Více od autora
Josef Kopta (93)
Josef Kopta byl český spisovatel a novinář. Původním povoláním byl bankovní úředník. V první světové válce vstoupil do československých legií v Rusku. Po návratu z války se věnoval pouze literární činnosti. Byl redaktorem Národního osvobození a Lidových novin. Začal jako básník, jeho skladby byly nevýrazné: Po těchto sbírkách začal psát romány, zde Kopta směřuje psychologii svých postav. Byl úspěšnější v povídkách, nebo kratších románech: Tvorba po druhé světové válce: Trochu mimo jeho tvorbu stojí jediná komedie, kterou napsal – Nejkrásnější boty na světě – tříaktová hra o jednom ševci, kterak bojoval a vítězil; premiéra v Divadle na Vinohradech 23. 11. 1926 , tiskem 1927.
Více od autora
James Oliver Curwood (61)
James Oliver Curwood byl americký prozaik, žurnalista, cestovatel a ochránce přírody, autor napínavých dobrodružných románů z prostředí divoké krajiny kanadského severu. Nejhodnotnější jsou ty, které líčí životy zvířat , mnoho jiných však vykazuje rysy literárního kýče. Ačkoliv Curwood nedokončil střední školu, byl schopen v roce 1898 složit přijímací zkoušky ke studiu žurnalistiky na Michiganské univerzitě. Od roku 1900 začal publikovat své první reportáže, povídky a krátké příběhy v Detroit News-Tribune. Již v roce 1909 mu jeho tvorba začala vynášet tolik, že se mohl vydat na svoji první cestu na sever k řece Yukon a na Aljašku, kde hledal inspiraci pro svoji další tvorbu. Tyto své cesty na sever a severozápad amerického kontinentu pak pravidelně opakoval. Jednu dobu také několik měsíců žil společně s Eskymáky. Vzhledem k tomu, že jeho tvorba byla nadále velice úspěšná, již v roce 1922 začal s budováním Hradu Curwood nedaleko od svého rodného města Owosso u řeky Shiawassee. Jednalo se napodobeninu romantického francouzského zámku z 18. století, kam později přestěhoval i svoji literární pracovnu . V mládí byl vášnivým lovcem, nicméně s přibývajícím věkem stále více prosazoval myšlenky ochrany přírody, nakonec byl jmenován členem Michiganské státní komise pro ochranu přírody. V roce 1927 během jedné ze svých cest na Floridu byl pokousán neznámým jedovatým živočichem , což u něj vyvolalo velké zdravotní problémy a komplikace. Kromě prudkých alergických reakcí se jednalo také o infekci a celkovou sepsi, která nakonec vedla k jeho předčasné smrti ve věku 49 let. Curwood vydal během svého života přibližně 30 knih, z nichž velká většina byla později i zfilmována. Mezi jeho světově nejproslulejší a vůbec nejznámější knihy patří román Vlčák Kazan, který byl...
Více od autora
G. K Chesterton (59)
Chesterton napsal přibližně osmdesát knih, několik set básní, kolem dvou set povídek, čtyři tisíce esejů a několik her. Působil jako sloupkař pro noviny Daily News, Illustrated London News a vlastní G.K.’s Weekly. Psal i články pro Encyklopedii Britannica, pro 14. vydání například vytvořil heslo Charles Dickens a část hesla Humor. Jeho nejznámější literární postavou je kněz z detektivních povídek Otec Brown. Za předlohu mu posloužil jeho přítel, katolický kněz John O` Connor, který ho provázel na cestě spirituálního hledání až ke konverzi na katolickou víru. Z jeho románů je pravděpodobně nejvíce známý Anarchista Čtvrtek. Ještě před svým vstupem do katolické církve byl Chesterton zapřisáhlým křesťanem, křesťanská témata a symbolika se objevují ve většině jeho děl. Ve Spojených státech jsou známá jeho díla týkající se distributivismu, protože je popularizoval časopis American Review . Ve svých dílech obhajuje tradiční hodnoty. Ve vážných komentářích o světě, vládě, politice, ekonomice, filozofii, teologii a o mnoha dalších tématech často využíval formu paradoxu. Výrazným znakem Chestertonova díla je vtip a smysl pro humor
Více od autora
Pavel Šrut (118)
Pavel Šrut byl český básník, překladatel, fejetonista, autor knih pro děti a písňových textů. V letech 1962–1967 studoval anglistiku a hispanistiku na Filosofické fakultě UK. Byl redaktorem nakladatelství Naše vojsko ; v letech 1971–1997 byl ve svobodném povolání. Posléze působil v rozhlasové stanici Vltava. Byl také autorem dobře známé knihy Lichožrouti, na které mu pomáhala ilustrátorka Galina Miklínová. Jeho první báseň vyšla roku 1960 v časopise Kulturní tvorba. Dále publikoval například v Hostu do domu, Literárních novinách, Plameni, Sešitech pro mladou literaturu a Tváři. I Šrutova tvorba vycházela během normalizace pouze v samizdatu. Jeho texty zhudebnili Petr Skoumal, 5P , Framus Five , C&K Vocal, a Etc…. Psal verše do časopisů Čtyřlístek, Sluníčko a Mateřídouška a do leporel. Dvakrát byl zapsán na Čestnou listinu IBBY: roku 1992 za knihu Kočičí král a znovu roku 2006 za knihu Verunka a kokosový dědek. Některé texty pro děti publikoval i pod pseudonymem Petr Karmín. Básnické sbírky Eseje Pro děti Překlady Spolupráce na animovaných filmech Obdržel ocenění v soutěži dětských knih Zlatá stuha v letech 2004 a 2005 a čtyři nominace na Magnesii Literu . Poslední nominaci proměnil.
Více od autora
Josef Kajetán Tyl (102)
Josef Kajetán Tyl byl český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář. Jeho otec František, který byl v úředních záznamech psán též jako Till, Tille, Tylli nebo Týl, byl hudebníkem u 28. pěšího pluku, matka Barbora byla dcerou mlynáře Ignáce Králíka, vzali se 15. listopadu 1807. Otec odešel od vojska v roce 1809 a pracoval jako krejčař. Rodné jméno Josef Kajetán Till změnil na „Týl“ roku 1825 a na „Tyl“ až roku 1838. Od roku 1822 studoval staroměstské Akademické gymnázium v Praze, roku 1827 odešel pokračovat na gymnázium do Hradce Králové, kde se seznámil s Václavem Klimentem Klicperou. Po ukončení gymnázia začal studovat Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Studium nedokončil. Stal se členem Hilmerovy kočovné společnosti, kde se blíže seznámil s Magdalenou Forchheimovou, herečkou a operní zpěvačkou, se kterou se pak v roce 1839 oženil. Po dvou letech působení u této společnosti se vrátil do Prahy. V Praze získal místo účetního ve vojenské kanceláři 28. pěšího pluku, kde pracoval až do roku 1842. Ve volném čase se dále věnoval divadlu a novinařině. Od roku 1833 prakticky vedl redakci časopisu Jindy a nyní, tento časopis se po roce 1834 změnil na Květy české a až roku 1835 se název zřejmě na podnět Františka Palackého, zjednodušil na Květy. Redigoval jej do roku 1836 a v letech 1840–1845. Dále vydával časopis Vlastimil , v letech 1846–1849 redigoval Pražského Posla. Roku 1849 se pokusil založit noviny pro venkov – Sedlské noviny, ale tento pokus brzy ztroskotal. V roce 1833, společně s Karlem Slavojem Amerlingem, Františkem Dittrichem, skupinou literátů z okruhu Květů V. Filípkem, Františkem Hajnišem, Františkem Krumlovským, Karlem Hynkem Máchou a dalšími, založil Kajetánské divadlo, které hrálo na pražské Malé Straně v Kajetánském domě lékárníka a divadelníka Jana Dobromila Arbeitera. Bylo zaměřen...
Více od autora
Eduard Fiker (72)
Eduard Fiker byl český prozaik, dramatik, překladatel a scenárista, společně s Emilem Vachkem zakladatel české detektivky. Narodil se roku 1902 v Praze jako syn bývaleho učitele, Eduarda Fikera, po ztrátě sluchu úředníka zemědělské rady a matky Anežky, rozené Vokáčové. Oba rodiče pocházeli ze Strakonic. Po ukončení vinohradského reálného gymnázia roku 1920 absolvoval osm semestrů strojního a elektrotechnického inženýrství na pražském Českém vysokém učení technickém, ale po smrti otce musel studií zanechat. Při studiu se věnoval též studiu jazyků a hudby. Odešel na rok do Anglie, po návratu absolvoval základní vojenskou službu a po jejím skončení se uchytil jako houslista v orchestru divadla Rokoko a pak v tehdejší Velké operetě. V roce 1936 se oženil s herečkou Lolou Innemannovou. V letech 1937 až 1945 redigoval knižnici Knihy nové generace a v letech 1938–1942 byl šéfredaktorem edice dobrodružných sešitových románů Rozruch vydávaných nakladatelstvím Melantrich. Svou první detektivku Její hra nabídl nakladatelům v roce 1932. Hned v tomto románu dokázal, že má vedle velkých vypravěčských schopností i smysl pro dramatičnost, logické řešení a vtipnost dialogu. Ještě v témže roce dokončil další dvě detektivky z domácího prostředí: Zděšenci a Malíř srdcí. U nakladatelů však neuspěl. Aby si získal jméno a popularitu, napsal na jejich doporučení řadu konvenčních detektivek v mnohém poplatných svým vzorům Wallaceovi či Leblancovi. Vymyslil si Ted Brenta a T.B.Corna, hlavní postavy svých snad dvaceti románů, a poslal je do Anglie, aby svými vskutku neuvěřitelnými příhodami pobavili čtenáře . Do konce druhé světové války vydal více než čtyřicet románů. Vedle detektivek napsal Fiker i několik knih z prostředí českého, knih dobrodružných, odehrávajících se v severoamerickém prostředí i humoristických a detektivku se sci-fi námětem. Po válce pracoval jako scená...
Více od autora
Ray Bradbury (33)
Raymond Douglas Bradbury byl americký romanopisec, povídkář, básník, esejista, autor mnoha scénářů a divadelních her. Napsal množství hororových a sci-fi románů a povídek. K jeho nejznámějším dílům patří román 451 stupňů Fahrenheita , román Tudy přijde něco zlého a sbírka povídek Marťanská kronika . Počátky jeho díla jsou spojeny s tzv. Zlatým věkem science fiction. Narodil se ve městě Waukegan v americkém státě Illinois, rodičům Esther Moberg Bradburyové , původem ze Švédska, a Leonardu Spaulding Bradburymu . Měl dva starší bratry dvojčata, z nichž jeden zemřel v roce 1918. Jeho dědeček i pradědeček z otcovy strany byli vydavatelé novin. Šlo o příbuzného amerického akademika a odborníka na Shakespeara, Douglase Spauldinga. Navíc byl přímým potomkem Marie Bradburyové, která byla souzena, shledána vinnou a odsouzena k pověšení jako čarodějnice v Salemu ve státě Massachusetts v roce 1692. Byla vdaná za kapitána Thomase Bradburyho ze Salisbury v Massachusetts. Už za svého mládí hodně četl a psal. Mnoho času trávil ve waukeganské knihovně Carnegie Library čtením oblíbených autorů H. G. Wellse, Julese Verna nebo E. R. Burroughse, autora Tarzana a novely Warlord of Mars . Když byl dítě, četla mu povídky jeho teta. Právě v prostředí waukeganské knihovny se odehrává značná část románu Tudy přijde něco zlého. Navíc rodný Waukegan zamaskoval coby „Zelené město“ i v některých ze svých dalších polo-autobiografických románů – Pampeliškové víno, Sbohem léto – a také v mnoha povídkách. Svůj celoživotní zvyk psát každý den přičítal dvěma událostem. První se odehrála, když mu byly tři roky, a jeho matka ho vzala na představení Lona Chaneyho Zvoník u Matky Boží. Druhá událost se stala v roce 1932, kdy se během karnevalu estrádní umělec pan Electrico dotkl jeho nosu elektrifikovaným mečem, což způsobilo, že se mu postavily vlasy na hlavě, a on vykřikl:...
Více od autora
Jan Cimický (83)
Jan Cimický je český psychiatr, prozaik, básník, překladatel, dramaturg a scenárista. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a od počátku své lékařské dráhy se specializoval na psychiatrii. Až do roku 1996 pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde byl v letech 1981–1996 primářem socioterapeutického a rehabilitačního oddělení. V roce 1996 si otevřel privátní Centrum duševní pohody Modrá laguna. Je čestným předsedou České sekce Mezinárodní organizace autorů dobrodružné a detektivní literatury , členem Obce spisovatelů, členem Psychiatrické a akupunkturní společnosti J. E. Purkyně a také francouzské psychiatrické společnosti . Na Českém rozhlasu Dvojka moderuje v pátek pořad Noční Mikrofórum. Jeho próza čerpá převážně z lékařské praxe, mnohdy jde o příběhy s detektivní zápletkou - např. Případy doktora Dvořáka , Poslední zastávka smrt , Klíč k pachateli , Gang smrtících snů , Rána z milosti , Dívka z přehrady , Oddychový čas , Popraviště v parku , Vražedná past , nebo Diagnóza: Náhlá smrt . Problematikou stáří, generačních vztahů, morální lability a kriminality mládeže se autor zabýval v psychologické novele Poslední návrat a v románové reportáži Útěk do klece . V povídkové sbírce Podivný host se zaměřil na sociální a psychologické problémy české společnosti po roce 1990. Vydal několik sbírek vlastní poezie – Psychoterapie slov , Stopami dláždění , Lásko šílená , Rákosová flétna , Pro Tebe, má lásko a Ty a já . Je také autorem publikací pro veřejnost ze své odborné problematiky – Neznáme my se odněkud? , Našinec v ohrožení , Psychiatr v kapse , Minimum o stresu . Vydal též knihu vzpomínek Jak se z básníka stává psychiatr a naopak a cestopis Nefritový drak . Překládá díla francouzských dramatiků a básníků (např. Jacques Prév...
Více od autora
H. G Wells (71)
Herbert George Wells byl anglický spisovatel. Společně s francouzským spisovatelem Julesem Vernem je nazýván "otec science fiction". Do jeho knih se však výrazně promítly také jeho socialistické názory, takže mnohá jeho díla lze považovat za sociálně vědecké utopie. Tento rys jeho tvorby, tj. odklon od beletristické tvorby k tvorbě filosofické a sociální, začal postupně převládat zhruba od roku 1905. Je po něm nazván kráter H. G. Wells na odvrácené straně Měsíce.
Více od autora
Václav Klaus (87)
Václav Klaus je český ekonom a politik, spoluzakladatel Občanské demokratické strany a mezi roky 1991–2002 její první předseda. V letech 1992–1998 působil jako předseda vlády svého prvního a druhého kabinetu. Poté se na čtyřleté období stal předsedou dolní komory parlamentu a v letech 2003–2013 zastával úřad prezidenta České republiky. Před vstupem do politiky působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí ČSSR ve vládách národního porozumění a později národní oběti, v níž zastával i post vicepremiéra. V roce 1991 inicioval založení Občanské demokratické strany. V letech 1992–1997 byl předsedou vlády a od ledna až do února roku 1993 vykonával z titulu své funkce premiéra některé pravomoci prezidenta republiky. Po pádu jím vedené vlády na podzim roku 1997 nakrátko ztratil rozhodující politický vliv, ale do vysoké politiky se vrátil již po volbách na jaře 1998, kdy se stal předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky . Po parlamentních volbách roku 2002, které ODS prohrála, se opět na krátký čas stáhl z vrcholné politiky. V únoru 2003 zvítězil v prezidentské volbě poprvé a na druhé pětileté období byl znovuzvolen prezidentem České republiky v roce 2008. Po svém odchodu z prezidentského úřadu v březnu 2013 opustil Klaus aktivní politiku. Nadále se však vyjadřuje k otázkám vnitřní i zahraniční politiky, například k problémům v Evropské unii či k Evropské migrační krizi a kritizuje omezování lidské svobody ve jménu různých ideologií, např. liberální demokracie. Zúčastňuje se také často mezinárodních konferencí a seminářů na různá témata po celém světě. Rod Klausů pochází ze západočeské obce Mileč. Otec Václava Klause Václav byl povoláním účetní. Jeho matka Marie rozená Kailová pracovala jako pokladní a průvodkyně turistů a byla také příležitostnou autorkou básní. Rodina byla duchovně spřízněna s Církví československou husitskou. Václav Kl...
Více od autora
Osho (77)
Osho, narozen jako Rajneesh Chandra Mohan Jain, Britská Indie – 19. ledna 1990, Puné, Indie), později znám spíše jako áčarja Rajneesh a bhagaván Rajneesh , byl duchovní učitel, mystik a guru pocházející z Indie. Podle svých slov ze dne 21. března 1953 dosáhl po celoživotním snažení osvícení. Kvůli tehdejším společenským podmínkám to však dlouho tajil, až o mnoho let později se k tomu vyjádřil: "Mnoho životů jsem na sobě pracoval a snažil se všemožnými způsoby dosáhnout osvícení. Ta snaha byla důvodem, proč se mi nedařilo. Není možné nalézt pro toho, kdo nehledá. Nakonec však musíme od hledání upustit... V ten den bylo hledání u konce a všechno se začalo dít samo od sebe..." Coby profesor filozofie cestoval v 60. letech po Indii jako veřejný řečník. Pro neskrývanou kritiku tradičních náboženství, společnosti a otevřenost svých promluv se stal velmi kontroverzním. Prosazoval mimo jiné i otevřenost a detabuizaci sexu, což mu v indických a později mezinárodních médiích vyneslo přezdívku „sexuální guru“. Jednou ze základních Oshových pouček bylo, že nejlepší cestou jak se zbavit svých choutek a tužeb, je přesytit se jimi. V roce 1970 se na čas usadil v Bombaji, kde začal přijímat první žáky, tzv. sannjásiny, a stal se duchovním učitelem. V roce 1974 se přesunul do Puny, kde založil ášram, který zanedlouho přilákal mnoho lidí ze Západu. Na konci 70. let dvacátého století se Osho svým provokativním řečněním dostal do sporů s indickou vládou, kvůli čemuž se v roce 1981 přestěhoval i s mnoha svými následovníky do USA. Ve státě Oregon založil se svými učedníky mezinárodní komunitu známou jako Radžníšpuram . Během pouhého roku se však vedení komunity dostalo do konfliktů o půdu s místním obyvatelstvem. Pozornost přitahovala také Oshova velká sbírka 93 rolls-royců a život v přepychu. Komunita ukončila své fungování již v roce 1985, kdy se Osho ve zlém rozešel se svou osobní sekretář...
Více od autora
Jiří Mahen (80)
Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura , byl český básník, novinář, dramaturg, knihovník, režisér a divadelní kritik. Narodil se v rodině čáslavského krupaře Antonína Vančury a jeho manželky Elišky, rozené Chobotové. Pokřtěn byl jako Antonín Václav Josef Vančura. Rodina se v roce 1897 přestěhovala do Dubé, kde navštěvoval německou měšťanskou školu. Gymnázium studoval v Čáslavi a Mladé Boleslavi, kde roku 1902 maturoval. Již v té době se podílel na přípravě studentských časopisů, spolu se svým přítelem Rudolfem Těsnohlídkem. Dědové Vladislava Vančury a Jiřího Mahena byli bratři. Svůj rod odvozovali od zemanů Vančurů z Řehnic; tento původ inspiroval Vančuru k napsání Markéty Lazarové. Mahena inspirovala historie rodu ke hře Mrtvé moře o selské rebelii na Čáslavsku, kde byl předobrazem jeho praděd Jan Vančura. V obtížných finančních podmínkách i se zdravotními problémy studoval v Praze filozofickou fakultu, obory čeština a němčina. Spolupracoval s anarchistickým časopisem Nový kult a časopisem Moderní život, který byl tiskovým orgánem uměleckého spolku Syrinx. Seznámil se tak především s okruhem umělců scházejících se ve vile S. K. Neumanna, jako byl František Gellner, Jaroslav Hašek či Fráňa Šrámek. Státní závěrečnou zkoušku nesložil a v letech 1907–1910 učil jako suplent na reálce v Hodoníně a poté na obchodní škole v Přerově. Roku 1910 se přestěhoval do Brna, kde působil po zbytek života. V letech 1909–1919 byl redaktorem Lidových novin; odsud přešel do deníku Svoboda, v němž byl zaměstnán do roku 1936. V letech 1918–1920 působil jako dramaturg Národního divadla Brno. Od roku 1921 byl knihovníkem, později ředitelem tehdejší Veřejné knihovny města Brna. Dne 6. října 1919 v Brně uzavřel občanský sňatek s Karlou Haselmannovou . Manželství bylo bezdětné. Podle odkazu vdovy je dnes ve vilce, kde žili, knihovna a Mahenův památník. O svém manželství napsala vzpomínkovou k...
Více od autora
Roald Dahl (73)
Roald Dahl byl britský romanopisec, povídkář a scenárista norského původu , který se do popředí dostal ve čtyřicátých letech 20. století a stal se jedním z nejprodávanějších autorů na světě. Mezi jeho nejpopulárnější díla patří Karlík a továrna na čokoládu, Jakub a obří broskev, Matylda a Čarodějnice. Narodil v roce 1916 ve čtvrti Llandaffu norským rodičům, Haraldovi Dahlovi a Sofii Magdaleně Dahlové. Dahlova rodina se přestěhovala z Norska a usadila se v Cardiffu v osmdesátých letech 19. století. Roald byl pojmenován po polárním badateli Roaldovi Amundsenovi, tehdejším národním hrdinovi Norska. Doma mluvil s rodiči a sestrami norsky. V roce 1920, když mu byly čtyři roky, zemřela jeho sedmiletá sestra Astri na apendicitidu. Asi o měsíc později zemřel ve věku 57 let na zápal plic i jeho otec. Jeho matka se přesto rozhodla nevrátit se do Norska za svými příbuznými, ale zůstala ve Walesu, protože její manžel si přál, aby děti studovaly na anglických školách. Nejdříve navštěvoval Cathedral School v Llandaffu, poté studoval na několika internátních školách v Anglii. Byl vysoký, v dospělosti měřil bezmála dva metry , a byl velmi dobrý sportovec – stal se kapitánem školního squashového týmu a hrál i za školní fotbalový tým. Zajímal se také o fotografování. Během let, kdy navštěvoval Rapton School, čokoládová společnost Cadbury příležitostně do této školy posílala krabice s novými čokoládami za účelem testování žáky. Zřejmě snil o stvoření nové čokolády, za kterou by ho pochválil sám pan Cadbury, což ho později inspirovalo k napsání své třetí dětské knihy Karlík a továrna na čokoládu. Během dětských let trávil letní prázdniny v Norsku – rodné zemi jeho rodičů –, kde si užíval převážně fjordů. Jeho dětství je námětem autobiografické knihy Boy: Tales of Childhood . Po dokončení školy nastoupil v roce 1934 u firmy Shell a stal se jedním z obchodních zástupců pro oblast východn...
Více od autora
Jo Nesbø (78)
Jo Nesbø IPA je současný norský spisovatel a hudebník. Původně vystudoval ekonomii a finanční analytiku. Zpočátku pracoval jako novinář, makléř a taxikář. Narodil se v Oslu v rodině knihovnice, otec byl vášnivým čtenářem a vypravěčem. Má dva bratry. Mladého Joa ovšem nejvíce zajímal fotbal – působil v klubu Molde FK a chtěl se stát profesionálním hráčem ve stáji britských Tottenham Hotspur. Po natržení kolenního vaziva se svých plánů musel vzdát a začal intenzivně pracovat na svém vzdělání. Vystudoval ekonomii na Norges Handelshøyskole v Bergenu, stal se z něj burzovní makléř a později i finanční analytik v největší makléřské společnosti v Norsku. To bylo jeho denní zaměstnání, v noci nechával promlouvat divočejší stránku své osobnosti. Jeho další zálibou byla rocková hudba – věnoval se hře na kytaru a skládání písní v několika nepříliš úspěšných formacích. Potom s mladším bratrem Knutem založili vlastní skupinu a Di Derre se stali idoly norské rockové scény s rekordním počtem prodaných alb a až 180 odehranými koncerty ročně. Když už tenhle rytmus nemohl déle zvládat, odletěl na několik měsíců do Austrálie. Zároveň dostal nabídku napsat zápisky z turné kapely, on si však zvolil úplně jiný žánr. Naplno se začal psaní románů věnovat v roce 1997 po smrti svého otce, kdy si uvědomil, že chce do konce svého života stihnout napsat román. Jeho literární kariéru odstartoval kriminální román Flaggermusmannen z roku 1997. Jde o první detektivku, v níž vystupuje osobitý kriminalista Harry Hole. Kniha zaznamenala okamžitý úspěch a svému autorovi vynesla cenu Rivertonprisen, kterou uděluje Klub Riverton za nejlepší literární nebo dramatické počiny s kriminální tematikou. Dále obdržel Skleněný klíč, skandinávskou cenu za nejlepší kriminální román. Inspirací pro vytvoření zasmušilého kriminalisty Harryho Holea byla díla amerických autorů tzv. „drsné školy“, Raymonda Chandlera a Dashiella Hammetta. „Našel jsem mís...
Více od autora
Barbara Wood (52)
Americká spisovatelka historických a milostných románů. Narozena 30. ledna 1947 v anglickém Warringtonu. Dětství prožila v jižní Kalifornii. Po studiu francouzštiny a antropologie na vysoké škole ji okouzlilo cestování a dodnes projezdila téměř celý svět. Než v roce 1976 publikovala první knihu, vyzkoušela řadu profesí. Nejdéle pracovala jako sestra na chirurgickém oddělení nemocnice v Santa Monice, ovšem od roku 1980 se živí výhradně jako spisovatelka. Procestovala téměř celý svět, na svých cestách důkladně poznala řadu různých zemí a své bohaté poznatky vhodně uplatnila v literární tvorbě. Dodnes potěšila čtenáře bezmála dvěma desítkami románů, z nichž většina byla přeložena do více než 30 jazyků. Barbara Woodová nyní žije a tvoří v Riverside v Kalifornii. Tři ze svých románů vydala pod pseudonymem Kathryn Harvey.
Více od autora
Václav Kaplický (66)
Václav Kaplický byl český prozaik, publicista, autor beletristických kronik z českých dějin a legionářské prózy. Především je znám jako autor historické beletrie. Narodil se na samotě Červený Dvůr nedaleko Kozího Hrádku, kde byl jeho otec Emanuel Kaplický nájemcem dvora. Studoval na gymnáziu a reálce v Táboře, kde po tu dobu bydlel v domě na náměstí blízko školy . Roku 1914 odmaturoval a hned roku následujícího byl odveden do první světové války a dostal se na haličskou frontu. Zde byl 10. 8. 1916 zajat, a 1. 9. téhož roku vstoupil do československých legií a stal se členem 1. střeleckého pluku. Roku 1918 byl delegátem zakázaného II. vojenského sjezdu legií, po tomto zjištění byl zatčen a vězněn ve Vladivostoku. Po návratu do Československa se stal zaměstnancem sekretariátu socialistického Svazu československých legionářů, krátce na to byl úředníkem ministerstva národní obrany. V letech 1922–1950 pracoval v několika nakladatelstvích , nejprve jako úředník a později jako odpovědný redaktor, kupř. v roce 1926 pracoval v redakci publikace Adolfa Zemana Cestami odboje – Jak žily a kudy táhly československé legie. Od roku 1950 se věnoval pouze literatuře v tomto období téměř výhradně historické próze a těžištěm jeho tvorby se stala doba husitská a doba pobělohorská. V roce 1978 byl jmenován národním umělcem. Byl přítelem spisovatele a humoristy Jaroslava Žáka, jehož po Vítězném únoru 1948 podporoval. Václav Kaplický je pochován na čestném místě – vyšehradském hřbitově. Busta na jeho hrobě je dílem sochaře Břetislava Bendy. Na námět Kaplického románu Kladivo na čarodějnice natočil v roce 1969 režisér Otakar Vávra stejnojmenný film s Vladimírem Šmeralem v roli inkvizitora Bobliga....
Více od autora
Rudolf Medek (91)
Rudolf Medek byl český spisovatel a voják. Narodil se v rodině královéhradeckého obuvníka Václava Medka a jeho manželky Marie, rozené Špatenkové. Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové a v letech 1909–1914 učil na školách v okrese. Měl šest sourozenců, bratr Jaroslav Medek byl autorem románů z 1. světové války. V roce 1914 byl povolán do armády a absolvoval důstojnický kurs. V první světové válce byl nasazen na ruské frontě a o Vánocích 1915 přešel k Rusům. Po pobytu v zajateckých táborech vstoupil do československých legií v Rusku. Účastnil se bitvy u Zborova, po ní doprovázel v Rusku T. G. Masaryka a v letech 1917–1918 byl redaktorem časopisu Československý voják. S legiemi se zúčastnil cesty Sibiří a v roce 1919 byl členem delegace s vojensko-politickým posláním do USA a Francie. Do 31. prosince 1919 dosáhl hodnosti podplukovníka. Po návratu do Československa se ve službách československé armády stal plukovníkem, v dubnu 1931 byl povýšen na brigádního generála. Roku 1919 mu britský král udělil Řád za vynikající službu , ve Francii získal Řád čestné legie; tato vyznamenání po Mnichovské dohodě vrátil. V letech 1920–1929 byl ředitelem Památníku odboje a v letech 1929–1939 a po jeho sloučení s dalšími institucemi do Památníku národního osvobození se stal jeho ředitelem. Od roku 1929 se angažoval i politicky, ale jen jako nestraník . Dne 27. listopadu 1934 vydala skupina českých spisovatelů prohlášení, ve kterých odsuzovali protiněmecké manifestace českých studentů v době tzv. insigniády; tyto útoky nazvali fašistickými. Rudolf Medek na to reagoval 29. listopadu otevřeným dopisem Karlu Čapkovi. V něm se zastával násilně demonstrujících českých studentů a poukázal na původce – německé studenty, kteří obsadili Karo...
Více od autora
R. L Stine (54)
Robert Lawrence Stine se narodil 8. října roku 1943 ve státě Ohio. Dnes žije R. L. Stine v americkém státě New York.
Více od autora